Západní civilizace stála na víře v objektivní realitu – v existenci dobra a zla, hezkého a ošklivého, pravdy a lži. Její základ tvořilo přesvědčení o objektivním morálním i přírodním řádu. Křesťanství i osvícenství považují pravdu a snahu se jí dobrat za základní hodnotu. Pravda zde neznamená černobílé vidění světa ani prosazování jediného správného názoru. Představuje ideál – přesvědčení,že existuje poznatelná a popsatelná realita.

Relativismus

Hlavním nástrojem k poznání pravdy je rozum. Člověk je vybaven jím i vůlí, dokáže poznávat, rozlišovat a posuzovat. Důraz na rozumové poznání se stejně jako pravda line západním myšlením. Z víry v objektivní realitu se zrodila západní morálka, lidská práva, věda a pokrok.

Dnešní západní společnost prostupuje relativismus. Stále silněji se prosazuje přesvědčení, že realitou je to, co se rozhodneme, že jí je. Společnost rezignuje na pravdu, stává se kulturou radikálního subjektivismu.

Dnešní západní společnost prostupuje relativismus. Stále silněji se prosazuje přesvědčení, že realitou je to, co se rozhodneme, že jí je. Společnost rezignuje na pravdu, stává se kulturou radikálního subjektivismu. Vše je věcí názoru, úhlu pohledu a subjektivní interpretace. Správné, pravdivé a morální je to, co je považované za správné, pravdivé a morální. Namísto rozumu a faktů nastupují emoce a pocity.

Vše, co mělo hodnotu, či bylo považováno za správné, je relativizováno. Společnost je sociální konstrukt, který lze libovolně měnit. To, co považujeme za objektivní realitu, je totiž beztak pouze předsudek a stereotyp. Ideál objektivní pravdy nahradil ideál subjektivního konsensu. Pravda se nenalézá, ale vyrábí. O všech hodnotách a významech lze jednat.

Absolutizace

Relativismus tak zdánlivě nabízí toleranci a harmonii, za tím se však skrývá snaha potlačit všechny nerelativizující názory. Navíc absolutizuje sám sebe tím, že neexistenci pravdy povyšuje na nezpochybnitelný fakt. Nelze hodnotit, posuzovat ani odsuzovat – s výjimkou těch, kteří věří v pravdu a objektivní morální řád.

Relativismus absolutizuje sám sebe tím, že neexistenci pravdy povyšuje na nezpochybnitelný fakt. Nelze hodnotit, posuzovat ani odsuzovat – s výjimkou těch, kteří věří v pravdu a objektivní morální řád.

Západní společnost nejen postupně ztrácí schopnost rozlišovat dobré a zlé, pravdivé a lživé, ale i vůli posuzovat. Vytrácí se základní předpoklad pro fungování společnosti – společná kultura. Dnes vzývané hodnoty, jako je diverzita a tolerance, ukazují, jak relativismus vyprazdňuje pojmy či je obrací proti jejich smyslu. Oběsměřují k lhostejnosti, akceptování nepřijatelných jevů, úpadku standardů a k nihilismu.

Dopady relativismu ukazuje genderová ideologie, která si dnes (minimálně v anglosaském světě) razí cestu do mainstreamu. Podle ní je pohlavní identita sociální konstrukt a lze ji libovolně měnit. Absurdně, leč vážně konstruuje desítky genderů a popírá souvislost mezi biologickým pohlavím a pohlavní identitou. Subjektivní přesvědčení je nadřazeno realitě.

Genderová ideologie zpochybňuje vědu, zahrává si s lidskou přirozeností a vyžaduje, aby to nikdo nerozporoval. Respekt k vykonstruovaným identitám je více než pravda. Útočí tedy i na svobodu slova a myšlení. Ve snaze umlčet jakoukoliv kritiku se pak projevuje absolutizující rysrelativismu.

Dva pilíře

Západní morálka stála na dvou pilířích – na víře v objektivní morální řád a na přesvědčení o morální nedokonalosti člověka, který je vybaven rozumem a svobodnou vůlí, díky nimž dokáže se svou nedokonalostí bojovat. Z uvedeného však vyplývá, že objektivní morální řád ustupuje osobní morálce, v níž je kritériem správnosti vlastní prospěch a naplnění tužeb.

Objektivní morální řád ustupuje osobní morálce, v níž je kritériem správnosti vlastní prospěch a naplnění tužeb. Relativismus zpochybnil objektivní morální řád a z každého člověka učinil arbitra vlastního jednání.

K tomu lidé směřovali vždy, ale tyto tužby vyvažovala sdílená víra v objektivní morální řád – v soustavu morálních hodnot, pravidel a povinností a společenský konsensus o jejich platnosti a prospěšnosti. Relativismus zpochybnil objektivní morální řád a z každého člověka učinil arbitra vlastního jednání. Dostali jsme se na nejnižší morální jmenovatel – zákaz zakazovat.

Druhý pilíř, morální nedokonalost, znamená, že se v člověku mísí dobré a zlé, pudy se snahou je ovládnout, sobectví s altruismem, iracionalita s racionalitou. Člověka sice nelze navždy zdokonalit, ale může a má k tomu směřovat, má kultivovat to lepší ve své povaze. Pomáhá mu v tom vůle, rozum a objektivní morální řád, který se internalizuje výchovou a tradicemi. Ctnost spočívala v uvědomění si temných stránek povahy, což doprovázela snaha je překonat. Šlo o ryze osobní záležitost.

Jean-Jacques Rousseau

Z tohoto pojetí, které sdílelo křesťanství s Aristotelem, se zrodil pilíř západní morálky – vazba mezi jednáním a jeho následky, což tvoří základ společenských vztahů, a to od každodenních interakcí po trestní právo. Západní morálka činí člověka odpovědným za následky svého jednání, na čemž byl založen hodnotový i právní řád západní civilizace.

Francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau do evropského myšlení vnesl nebezpečnou myšlenku – nehledejte chyby v sobě, nýbrž ve společnosti

Proti tomu stojí pojetí, které vztah mezi jednáním jednotlivce a jeho odpovědností za následky relativizuje – příčinu jednání i odpovědnost je třeba hledat ve vnějších okolnostech. Toto pojetí není nové. V západním myšlení ho lze vysledovat až k francouzskému filozofovi Jeanu-Jacquesovi Rousseauovi (1712–1778) a jeho konceptu ušlechtilého divocha nedeformovaného civilizací.

Člověk se rodí v podstatě dobrý a jeho povaha není zkažena protichůdnými sklony, nepotřebuje ovládat ani externí morální pravidla. Zlo totiž nepochází z člověka, ale ze společnosti. Rousseau do evropského myšlení vnesl nebezpečnou myšlenku – nehledejte chyby v sobě, nýbrž ve společnosti.

Morální pozérství

Vliv společnosti nelze opomíjet, ale odmítnutím odpovědnosti jednotlivce z něj činíme pouhý objekt a zároveň vyzýváme společnost, respektive stát, aby se jí ujal. Od toho je krůček k sociálnímu inženýrství. Je-li člověk důsledkem společnosti, pak ho lze i „zdokonalovat“.

Z morálky se stal aktivismus a veřejný prostor je vyplněn morálním pozérstvím. Čím abstraktnější či vzdálenější je problém, na kterém se profilujeme, tím morálnější jsme.

Víra, že lze společnost reformovat tak, aby osvobodila člověka, se stala základem všech totalitárních hnutí – od jakobínů přes nacisty a komunisty až po dnešní bojovníky za politickou korektnost a sociální spravedlnost. Je totiž jednodušší nezabývat se vlastními nedostatky a připojit se k utopické myšlence slibující ráj na zemi a při jejím uskutečňování dát průchod zlu, jež je v každém z nás.

Rousseauovské pojetí dnes opět sílí. Ctnost se netýká uznání lidské nedokonalosti a snahy o morální sebezdokonalování, ale úsilí o změnu společnosti. Morální boj člověk nevede uvnitř, ale vně sebe. Z morálky se stal aktivismus a veřejný prostor je vyplněn morálním pozérstvím. Čím abstraktnější či vzdálenější je problém, na kterém se profilujeme, tím morálnější jsme. Rozvolňování vazby mezi jednáním a odpovědností za ně má navíc dopad na chápání svobody a spravedlnosti.

Svoboda

Západní koncept svobody vychází z pojetí člověka jako bytosti s vlastním rozumem a vůlí. Schopnost pochopit následky svých činů a nést za ně odpovědnost tvořila základ morálky i svobody. Ta šla vždy ruku v ruce s odpovědností vůči sobě, rodině i společnosti a s přijetím přirozených omezení. Svoboda byla zásadní hodnotou a předpokládalo se, že bude fungovat v morálním řádu západní civilizace.

Přirozená omezení ve formě společenského řádu, autorit, morálky či odpovědnosti již nejsou nezbytným předpokladem svobody, ale její největší překážkou. Veškerá omezení je třeba překonat, veškeré zděděné sociální vazby přetrhat.

Dnes tuto svobodu stále více nahrazuje osvobozování, které zaměňuje svobodu za neomezenou volnost a sebevyjádření. Přirozená omezení ve formě společenského řádu, autorit, morálky či odpovědnosti již nejsou nezbytným předpokladem svobody, ale její největší překážkou. Veškerá omezení je třeba překonat, veškeré zděděné sociální vazby přetrhat. Nastupuje radikální individualizace, nepokrytá snaha naplňovat pouze vlastní potřeby – sobectví povýšené na hlavní společenský princip.

Jak trefně poznamenal bývalý soudce německého Ústavního soudu Udo di Fabio, Západ je posedlý prosazováním autonomie jednotlivce, i když je to na úkor lidské důstojnosti. Zdánlivě neomezené možnosti, které osvobození poskytlo, jdou společně s úpadkem solidarity, mravů, slušnosti, společenských standardů a dalších neformálních pravidel. V minulosti hulvátství a nevkus neměly se svobodou nic společného, dnes mohou být vydávány za její autentické projevy.

Především však osvobození jednotlivce od neformálních pravidel a přirozených omezení posiluje stát, a tedy omezuje svobodu. Odpovědnost odnětím člověku nezmizí, pouze je přenesena na společnost, respektive stát. Ten ji pak vrací lidem stále větší regulací a sociální inženýrstvím. Společnost, která je pouhým součtem neodpovědných jednotlivců, musí být řízena a regulována stále více předpisy. Jsme osvobozováni, zatímco svoboda slova či myšlení je oklešťována.

Spravedlnost

Západní pojetí spravedlnosti vycházelo od antiky z principu každému, co jeho je. Spravedlnost požadovala obnovení stavu před jejím narušením. Doprovodnými jevy byla souvislost mezi jednáním jednotlivce a jeho následky, rovnoprávnost, presumpce neviny a proporcionalita.

Dnes se prosazuje sociální spravedlnost, jež nesměřuje k obnově rovnovážného stavu, ale k napravování křivd – není procesem, ale cílem. Spravedlnost je ztotožněna s rovností a společnost hodnocena jako nespravedlivá, utlačovatelská a diskriminační.

Dnes se prosazuje sociální spravedlnost, jež nesměřuje k obnově rovnovážného stavu, ale k napravování křivd – není procesem, ale cílem. Spravedlnost je ztotožněna s rovností a společnost hodnocena jako nespravedlivá, utlačovatelská a diskriminační. V takovém případě je obnova původního stavu a doprovodných jevů nejen nedostatečná, ale může i utvrzovat nerovnost, tedy sociální nespravedlnost.

Právo nemá být souborem pravidel zajišťujících rovnoprávnost a nestrannost, ale nástrojem sociální spravedlnosti. Skutečně či údajně marginalizované skupiny je třeba chránit či zvýhodnit. Vina za jejich postavení je přenášena na většinovou společnost, která má povinnost jim ji kompenzovat.

S tím přicházejí kvóty, antidiskriminační zákony a komise pro diverzitu. Rovnoprávnost je potlačena ve jménu ideálu rovnosti výsledků. Boj za rovnost však paradoxně zdůrazňuje a zvětšuje rozdíly a staví menšiny proti většině. Kdo byl označen za oběť útlaku, jí zůstává, protože tím získává zvláštní postavení. Na jedné straně se rozdíly nesmějí zdůrazňovat (zejména jsou-li negativní), na druhé se stávají určujícími.

Roztočená spirála nespravedlnosti

Západ prochází regresem – od rovnoprávnosti k privilegiím těch, co byli prohlášeni za znevýhodněné. Práva jednotlivce jsou nahrazována právy menšin, rovnoprávnost snahou o rovnost výsledků. Presumpce neviny občas ustupuje antidiskriminačnímu úsilí. V kampaních, jako je Me Too, je pak zcela popřena, obvinění se rovná odsudku. Subjektivní přístup ke spravedlnosti tak pouze roztáčí spirálu nespravedlnosti.

Presumpce neviny občas ustupuje antidiskriminačnímu úsilí. V kampaních, jako je Me Too, je pak zcela popřena, obvinění se rovná odsudku. Subjektivní přístup ke spravedlnosti tak pouze roztáčí spirálu nespravedlnosti.

Boj za sociální spravedlnost má ještě jeden dopad – odstranění rozdílu mezi soukromým a veřejným, což až dosud bylo znakem totalitních společností. V západní tradici se soukromí nezohledňovalo, politické a společenské debaty se vedly bez ohledu na soukromý život. Ten se však v duchu neomarxistického hesla „osobní je politické“ stává veřejným. Osobní názory či způsob života jsou ve veřejné sféře nebo v práci přičítány k tíži či dobru, přestože s nimi nesouvisejí.

Nepolitické akce jsou politizované, správné společensko-politické postoje je třeba neustále prezentovat, být příkladem. U celebrit a známých osobností se očekává virtue signaling – musejí dokazovat, že jsou avantgardou sociální spravedlnosti. Opak znamená prohřešek. Logika sociální spravedlnosti je neúprosná.

Pouze konzervativci

Sociální spravedlnost se stala morálním cílem a politika a právo nástroji, jak jí dosáhnout. Nastalo nebezpečné protnutí absolutní morálky a politiky a práva, jež mají být omezené na dané oblasti. A pokud se morálkou rozumí snaha o společenskou změnu, politika se stává křižáckou výpravou. Prostor pro společenskou diskusi se zmenšuje stejně, jako se vytrácí zmíněná soukromá sféra.

Západní civilizaci dnes brání pouze konzervativci. Všichni, kdo si váží Západu a jeho svobodných společností, by se k nim měli připojit.

Snaha změnit hodnotovou soustavu Západu není nová – minimálně od šedesátých let jde o cíl Nové levice. Dnes je však součástí mainstreamu. Papež Benedikt XVI. v roce 2006 prohlásil: „Esenciálním problémem naší doby je, že přestože klam komunistické ekonomiky byl prohlédnut, jeho morální a náboženský klam nikoliv. Úpadek morálního povědomí zakořeněného v absolutních hodnotách zůstává naším problém, a pokud se jím nebudeme zabývat, může to vést k sebedestrukci evropského vědomí.“

Západní civilizaci dnes brání pouze konzervativci. Všichni, kdo si váží Západu a jeho svobodných společností, by se k nim měli připojit.